The Underbelly of a Lost Hat
Kurátorky výstavy: Natálie Kubíková, Mia Milgrom
Umělkyně: Josefin Arnell, David Čumalo, Tobias Izsó, Jolana Škachová, Maximilian Haja, Jakub Hájek & František Hanousek
Fotografie: shotby.us
Design: SelmeciKockaJusko
I skromný předmět, jakým je klobouk, může odhalit kdejaké skryté příběhy o identitě i ztrátách. Performativní akt sundávání klobouku symbolizuje moment kdy odhalujeme tajemství, něco neviditelného a zranitelného, ukazuje spodní stranu měkkého podbřišku, často spojovaného s přehlíženou, nebo také opomíjenou částí společnosti, vzpomínkami a věcmi, které přebývají v temnu. Vše, do čeho se člověk obléká, se postupně rozpadá a dematerializuje se z naší žité reality. Oděv se stává jakousi svlečenou kůží, často zůstává v zapomnění i s příběhy, které se kolem něj odehrály.
Skrze pootevřená dvířka staré skříně vidíme jen fragment toho, co se v ní ukládá - špičku visícího šedého kabátu, oranžovou pletenou čepici a ledabyle pohozené kalhoty. Ve stavu své potenciality tyto předměty fungují jako stopy - na rozdíl od stálých, neměnných událostí vytvářejí možnosti nových forem a mnohostí vztahů.
Série Davida Čumala s názvem "Oblivion" se pohybuje na tenké hranici mezi malbou, objektem a architekturou. Tím, že recykluje staré skříně z domu svých prarodičů a používá je jako svá plátna, udržuje určité vzpomínky při životě a přidává k nim nové vrstvy. Rozdíly mezi jednotlivými objekty a jejich stíny jsou skoro nerozpoznatelné, společně vytvářejí důmyslnou prostorovou fikci, která umožňuje setrvání v péči a intimitě. Symbolika zavěšených kabátů i obraz nedovřené skříně fungují ve společném dialogu s kresbami Jolany Škachové, v němž se střádá záznam chybějících částí. Díla Škachové s názvy "Pillars" a "Supportessly", jsou pečlivě vrstvené, každý odstín se v nich prolíná a vytváří jemnou texturu. Celek tak odhaluje potenciál jednotlivých vrstev, z fragmentů příběhů a figurálních motivů se stává krajina, v níž se sjednocuje fikce se skutečností.
Díla Tobiase Izsó tento dialog rozšiřují, tvrdé materiály zde hravě napodobují měkké látky a naopak. V asamblážích skládá dohromady části domácího života a pracuje jak obrazně, tak objektově. Izsó zkoumá materialitu dřeva a pokaždé se záměrně učí jinou řemeslnou metodu používanou především v dekorativním nábytkovém designu. Otázkou něčeho známého či domestického se zároveň dotýká témat "opotřebovaných klišé a důvěrně známého pohodlí maloměšťácké existence."
Maximilian Haja ve své sérii tisků “Whole New World” pracuje s plošnou abstrakcí, v níž dekonstruuje jednotlivé obrazy a následně využívá jejich fragmenty, plochy a stíny. Vystavená díla jsou tisky originálních žakárových panelů z umělcovy absolventské výstavy, v nichž reaguje na rozsáhlý soubor středověkých tapiserií, který si v letech 1377-1382 v Paříži objednal Ludvík I. Haja zde používá historické fotografie i snímky z popkultury a filmu, pracuje s aktuálními tématy, které historizuje. Vyhledává “heroická” gesta západní kultury, aby je poté rozložil do kontrastních stínů a rozpixelovaných ploch.
Josefin Arnell se ve svém fantaskním filmu "Buurthuis 2" ptá, co to znamená "být dobrým občanem v kontextu rostoucích majetkových rozdílů, nedostatku bytů a snižování sociálních dávek"? Hra s teatrální absurditou, humornou angažovaností a často patetickými společenskými pravidly je procesem vymaňování se z předem daného formou provokativního odporu. Film je realizovaný společně s komunitním centrem De Witte Boei v amsterdamské čtvrti Wittenburg. Scénář i následné natáčení filmu zde vznikaly na workshopech vedených autorkou. V místnosti se v konverzaci s filmem nachází také ručně splétané, drátěné sochy od Jakuba Hájka a Františka Hanouska, kteří tvoří umělecké duo. Opuštěný čajový servis a nedojezený kus sýru za červenou oponou nás ponouká k otázce “Kdo jsou lidé, kteří podněcují změny a proč jsou často přehlíženi, nebo zapomínáni?”