Antonín Střížek / Zdánlivá lehkost


Datum výstavy: 3.7. - 30. 12. 2020 

Vernisáž výstavy: 2. 7. 2020 - 17:00

Kurátor a koncepce výstavy:  Antonín střížek / Karel Štědrý

Zdánlivá lehkost a elegance Střížkových pláten v sobě ve skutečnosti skrývá závažnost, s jakou k nám tyto obrazy promlouvají. Nevládne v nich někdejší romantické přesvědčení, že umění přetváří svět a mění životy lidí a smysl jejich existence. Jedná se post-romantickou malbu, která vychází ze schopnosti malíře sdílet s divákem individuální zkušenost materiálního světa předmětů a věcí, kterými jsme každý den obklopováni, ale jejichž obraz dokáže náhle rozkrýt hlubší pravdu této každodennosti.

Ani Střížkovy estetické výlety do romantické krajinomalby a obdiv ke Casparu Davidu Friedrichovi proto nelze vnímat jako nostalgickou poctu romantismu s jeho schopností zachytit imanentní údiv i transcendující vznešenost objevující se v napětí mezi okamžikem a věčností. Je to mnohem víc pokorné gesto diváka, který zkoumá možnosti romantické malby v post-romantické době a ptá se, jestli zpětný pohled do minulosti není poslední stopou romantismu, kterou ještě dnes dokážeme rozpoznat v záplavě bakchanálií a muk obraznosti odehrávajících se prostřednictvím digitálních technologií v globálních sítí internetu.

Ve Střížkových plátnech se tak po svém zobrazuje Heideggerova myšlenka, že ani umění nedokáže zprostředkovat absolutní pravdy a i každá umělecká pravda se vždy váže k naší přítomné existenci. Umělec tu již nemá autorské právo na pravdu, pod kterou je podepsaný jeho génius, ale naopak pravda je osvětlující skulina, která se nezávisle na malíři otevírá mezi vystaveným obrazem a divákem.

Díla Antonína Střížka však nestojí na stráži autenticity, ale před úkolem neustále znovu usilovat o ideální obraz skrývající se v rozmanitosti zobrazení. Jaký může být estetický projev realistické malby v čase nejen mechanické, ale především digitální reprodukce? Budou mít diváci stále schopnost porozumět klasické malbě a jejím realistickým technikám v době, kdy nová digitální média umožňují téměř okamžitou reprodukci i sebereprodukci zachycené reality?

Ruka umělce je stále důležitější, i když malíři čím dál víc využívají digitální techniky reprodukce. Její otisk je přítomen v díle. Těžko bychom dnes hledali realistického malíře, který by nevyužíval fotografii při své práci. David Hockney tak za úsvitu fotí na svém ipadu krajinu, aby ji poté pomocí výtvarného softwaru na obrazovce přetvořil „k obrazu svému“. Podobně i Antonín Střížek chodí po městě i přírodou a fotí, aby následně zpomalil a vybrané fotografie přetvořil ve svébytné obrazy.

Smysl malby nespočívá v reprodukci, ale v produkci, ve které se zkoumají zvláštní podmínky a okolnosti, za kterých se z obrazů věcí stávají nové znaky a svébytné symboly. Za jeden z nejhlubších obrazů od Antonína Střížka tak považuji plátno, na němž je ve velkém detailu zobrazena žárovka v modrošedé objímce, která visí na zeleném kabelu v prázdném prostoru. Nesvítí, ale naopak je osvícena neznámým světlem mimo obraz. Stín žárovky je přitom na stěně umístěn tak, že divák má dojem, že zdroj světla musí být někde v jeho bezprostřední blízkosti a že i on jím tak či onak musí být osvícen.

Kde končí a začíná obraz, když není ohraničen rámem? Nejsme v Platónově jeskyni a nemusíme se obávat výtvarného umění jako on, protože víme, že obrazy neimitují, ale vytvářejí svou vlastní realitu. Ale co je tedy reálné a ideální, imanentní a transcendentní nebo věcné a symbolické? V ideálním obrazu se tyto i další distinkce stírají a namísto nich se otevírá skulina pravdy mezi dílem a divákem i radost z čisté malby a jedinečnosti zobrazení. A v obrazech Antonína Střížka jsou takové skuliny i radost očividně přítomné.