VÁCLAV CIGLER MICHAL MOTYČKA / SKLO / Optické vlastnosti skla

Pojednání Jany Šindelové o instalaci Václava Ciglera a Michala MOt\yčky / Sklo / Optické vlastnosti skla

Optické vlastnosti skla

Václav Cigler s Michalem Motyčkou připravili instalaci jednoduše nazvanou Sklo, která představuje společné uvažování autorů v mnoha rovinách, od smyslové zkušenosti vnímání daného prostoru až k chápání implicitních symbolických významů a optických proměn skleněné plastiky v prostředí galerie. Slovy Václava Ciglera: „Sklo je materiál magický a v jistém smyslu duchovní. Optické sklo, se kterým od konce padesátých let pracuji, je materiál, který byl vyvinut pro technické a vědecké účely. Jeho prostřednictvím mohl člověk nahlédnout do tajemství mikro a makrosvěta, a spatřit tak svět jiný, než jaký mu zprostředkovává samotný zrak. Jsou tedy optické vlastnosti skla pro mne výtvarnými a estetickými prostředky, pomocí kterých mohu divákovi představit svět ozvláštněný o nové tvarové, světelné a barevné podoby“.

Vystavená díla jsou průhledná tělesa, elementární formy hranolů a válců z optického skla. Vytvářejí pocitové i architektonické vztahy pomocí kompozic na principu řazení prvků, změny vnímání horizontu a na principu kompozice brány. Horizont definovaný pohledem diváka se mění pomocí různých úhlů zkosení hranolů. U brány se hrany dvou šikmých bloků sbíhají do středu a vytvářejí úzkou štěrbinu. Světlo proměňuje tvary objektů, rozzařuje a zkresluje jejich exaktní formy. Autoři prostřednictvím instalace usilují o změnu vnímání prostoru diváka.  

Václav Cigler se ve své výtvarné práci věnuje skleněné plastice od konce padesátých let, jako první objevil potenciál optického skla, vyvinutého pro technické a vědecké účely, a začal ho používat pro vznik uměleckého díla. Byl vybrán k účasti na významných mezinárodních výstavách (1959 v Corning Museum of Glass v Corningu v USA, 1957 a 1960 na 11. a 12. trienále v Miláně, Expo 58 v Bruselu, 1964 v Museu of Contemporary Crafts of the American Craftmen´s Council v New Yorku), a dále následovala přehlídka Expo 67 v Montrealu, kde byla jeho prismatická plastika poprvé mezinárodně oceněna čestným uznáním. 

S optickými vlastnostmi hranolu experimentoval i Isaac Newton. Při zjišťování podstaty světla dokázal rozložit bílé světlo na duhové spektrum a opětovně sloučit, a tím vyvrátil teorii Aristotela, který tvrdil, že bílé světlo je v podstatě čisté.

Václav Cigler a Michal Motyčka představují prostorové objekty z optického skla, které přesně formulují prostor a pomocí vizuální instalace rozvíjejí minimalistický příběh tvaru – symbolu – spolu s fyzickou přítomností diváka. Zabývají se problematikou optického zobrazování, ale i vážnější úvahou o podstatě světla a o vnímání barev, jednoduše řečeno experimentují s našimi smysly. Objekty zdánlivě jednoduchých geometrických tvarů jsou ozvláštňovány událostmi a ději světelně, barevně a tvarově proměnlivého prostředí galerie. 

Optické sklo je sklo nejvyšší kvality. Jeho výroba vyžaduje nejvyšší úroveň dovedností a přesnosti, proto je jeho cena mnohem větší, než náklady na jiné skla na světě. Optické sklo se vyrábí za použití stejných surovin jako běžné sklo, ale jeho výroba vyžaduje mnohem přísnější proces a mimořádnou kvalitu ingrediencí, aby bylo dosaženo jeho pozoruhodné čistoty. Ve skutečnosti pouze tři evropské země, Francie, Itálie a Česká republika (lokalita Střeleč), mají písek dost velké čistoty, který může být použit k jeho výrobě. České optické sklo je vysoce křemenné, to způsobuje, že má „jiskru“. Jeho základními složkami jsou písek, soda, potaš a vápno. Přidává se ještě speciální chemikálie, aby sklo mělo charakteristickou tvrdost, odolnost, průhlednost a vysoce kvalitní lom. Sklo se vyrábí pouze průmyslově ve velkých pecích. Technologie zajišťují specializovaní zaměstnanci. Sklo jako surovina musí být naprosto nedotčená. Například nádrže používané pro tavení skla jsou lemovány platinou, aby žádné částice ze stěn pece nevnikly do roztaveného skla, což by způsobilo nežádoucí zbarvení, bubliny nebo jiné vady. Jakmile se sklo odtaví, nalije se z pece na dopravní pás pro chlazení, kde se chladí v teplotní křivce po dobu v rozmezí od osmi hodin po několik dní v závislosti na tloušťce bloků. Obvykle se optické sklo používalo pro přesné nástroje, jako jsou objektivy pro fotoaparáty, mikroskopy a dalekohledy. Největší optická skleněná čočka na světě je součástí Hubbleova vesmírného dalekohledu. Václav Cigler si uvědomil potenciál tohoto pozoruhodného skla pro uměleckou tvorbu a jeho vliv na generace umělců zabývajících se tímto oborem byl velký od šedesátých let dvacátého století. 

Čistota skla přirozeně propůjčuje sama o sobě čisté minimalistické formy typické pro Ciglerovu tvorbu. Poprvé použil průmyslově využívaný materiál optického skla k vytvoření uměleckého díla. Experimentoval se zvětšováním měřítka svých objektů a následně s použitím optického skla jako materiálu k sochařským způsobem vymyšleným, utaveným a vybroušeným monumentálním objektům konvex-konkávních forem, sférických tvarů nebo hranolu a pyramidy.

V první fázi vzniká idea, skica, která je záznamem myšlenky sama pro sebe jako vnitřní komunikace. Od ní se v druhé fázi odvíjí měřítko, vzhled a materiálové složení. Ve třetí fázi je potřeba promyslet barvu a různé druhy pokovení: aluminiem, zlatem, chromem, niklem. Následně se hledá povrch mat nebo lesk a dále zvolení vhodného druhu technologie ručního nebo strojního opracování. Nezastupitelnou roli zde hraje technologická zkušenost a odhad limit. Optické sklo jako materiál je limitující z hlediska váhy a velikosti. Na základě těchto zkušeností se nakreslí plán – regulérní výkres. Po vzájemné konzultaci s realizátorem vzniká objekt fyzicky. Optické sklo je použito jako amorfní materiál, který se taví do formy, přetavováním ingotu – bloku skla – či tavením. Forma se vyrábí po ověření tvaru či sochařských vztahů na sádrovém nebo dřevěném modelu. Forma je složena ze směsi sklářského písku (křemen mletý), sádry a někdy u větších teplot minimálního množství šamotu, jako výztuž – armatura – se používá nerezové pletivo. Forma se suší zbytkovým, na peci odpadním, teplem na 1–3 % vlhkosti 14 dnů. Po tavbě je forma znehodnocena, všechno v peci vyhoří. Ve formě jsou vzdušné kanálky pro odvod vzduchu a musí se počítat s násypnicí. To znamená, že sklo má na začátku procesu větší než finální objem. Podle formy se musí spočítat množství skla na základě objemu objektu plus rezerva na odpad a odbrus. Velmi důležité je také přesné určení tepelné tavící křivky, která se mění podle druhu skla, tvaru a velikosti objektu. Maxima křivky jsou 800–1200 °C podle druhu skla. Objekt může být v peci deset dnů až měsíc i déle. Teplota v peci může například týden velmi pomalu stoupat a týden klesat při změně skupenství. Po vyndání objektu z pece provádíme měření vychlazení, což je zvlášť důležité u objektů s rozdílnou tloušťkou, kde vzniká rozdílné napětí ve skle. 

Máme surovinu, která má tvar. Následné opracovávání nazýváme studeným procesem a to je buď řezání, pokud je to nutné nebo možné, či broušení. To znamená broušení na pile vybavené diamantovým kotoučem nebo ruční broušení, což je další zdlouhavý proces zahrnující použití stále jemnějšího brusiva, jímž se zpřesňuje a leští povrch skla. Skleněný objekt se důkladně omyje po každém kroku v tomto procesu, dokonce i brusič musí mít čisté ruce i oděv, aby se zajistilo, že se nepřenese na sklo jediné hrubší brusné zrnko, které bylo použito během předchozí fáze. To by způsobilo poškrábání a celý proces, vyžadující kompletní soustředění, přesnost, dobré oko, fyzickou zdatnost a čas, by musel být zopakován. Chyby mohou znamenat nenapravitelné škody.[1]

Náročné techniky, technologie a nejčistší sklo vystihují samotnou povahu objektů Václava Ciglera a Michala Motyčky, jež současně odpovídá na všechny jejich estetické a filosofické otázky.

Jana Šindelová