1 2 . S Y M P O Z I U M L I T O M Y Š L / Č E S K O - Belgie
Trvání Sympozia: 31. 08. 2025 - 24. 01 2026
Datum výstavy: 02. 11. 2025 - 24. 01 2026
Vernisáž výstavy: 01. 11. 2025 | 2025
Komentovaná prohlídka: TBC
Kurátor výstavy: Radek Váňa (CZ / NL)
DERNISÁŽ VÝSTAVY: TBC
Letošní sympozium propojuje české a belgické umělce, kteří se nachází v různých fázích kariéry a také se vyjadřují nejrůznějšími prostředky. Ty sahají od tvořivého myšlení prsty po kontrolované využití počítače. Výsledky ale shodně dokládají zásadní roli představivosti, reflexe postavení ve světě i tělesné přítomnosti prací v prostoru galerie. Pole hledání příbuzností a vztahů mezi těmito devíti umělci je pulzující a otevřené.
Vzhledem k obrovskému rozměru krásné galerie je třeba předem připravit dostatečný výběr prací, který ho dokáže zaplnit. Stejně důležitá je ale potom atmosféra, která vzniká při společném pobytu v ateliéru, na koupališti nebo u piva a burčáku. Věkové rozpětí česko-belgické skupiny je poměrně velké, od 28 do 63 let. O to příjemnější bylo vidět, že současné umění svojí otevřeností dokáže vytvářet mezigenerační svobodný prostor. Objevily se tak různé vazby, které dávají i podobu instalaci výstavy. Více v ní pracujeme s mísením jednotlivých autorů, interakcí jejich děl. Ukazují se příbuznosti – práce s fragmenty, vycházení z každodenní objektovosti, návaznost na historii a koukání do budoucnosti. Roli hrají i osobní východiska a křehkost a zranitelnost člověka. Tenhle mix pak snad vytváří celek, ve kterém je cítit náš komplexní žitý svět, ale přitom převládá radostná víra v to, že ho tvořivostí našich myšlenek a prstů dokážeme popsat a dát mu snesitelný tvar.
Protože se zahájení letošní výstavy s názvem One Strike To Heaven koná několik týdnů po skončení sympozia, změnil se jeho průběh se podobal víc rezidenci. Umělci toho využili a pracovali do poslední chvíle, řada z nich pak na nových věcech mohla ještě pracovat ve vlastním ateliéru po návratu z Litomyšle. Doufáme, že se původní letní energii dvoutýdenního tvořivého pobytu povedlo dostat i do podzimní podoby výstavy.
ZŮČASTNĚNÍ UMĚLCI
Alena Kotzmannová (CZ)
pracuje s černobílou fotografií a snaží se dlouhodobě omezení tohoto média překračovat. Základní princip fotografie jako otisku okamžiku, který je pak možné neomezeně reprodukovat, konfrontuje s prostorovou instalací, prací v cyklech s pevnými celky, a čím dál víc také vytvářením jedinečných, nereprodukovatelných děl. Okamžik fotografie, technologického lidského procesu, staví dlouhodobě do protikladu k trvání (an)organické přírody. Úplně odlišnou časovost ztělesňují horniny, minerály a v nějčistší podobě krystaly (které stály v základu českého architektonického kubismu). Jejich abstraktní geometrie infiltruje fotografie Aleny doslovně (jako jejich otisk) nebo jako přidaná vrstva tvarosloví. Křemičitý písek (používaný také k výrobě fotografické optiky) na povrchu velkoformátových fotografií výtváří paralelní vrstvu, kde se kondenzují přírodní i fotografické (optické) procesy. Fotografie dostává neopakovatelnou hmatatelnost a vystupuje z nekonečného proudu produkce a reprodukce.
NICK ANDREWS (BE)
Nick Andrews má téměř starosvětskou radost z tvorby a práce s různými malířskými materiály. Základem je pro něj kresba a v Litomyšli tak plnil skicák svými pozorováními tohoto fascinujícího městečka. Detaily fasád, střechy, komíny, věže. Z těchto jednostlivostí pak proudem své tvořivosti vytvářel novou realitu, esenci Litomyšle. Zdůrazněná lineárnost i práce se třemi základními barvami dávají i malým formátům pevnost i jistou dramatičnost a expresivitu. Vedle toho vzniklo obří, asi čtyřmetrové leporelo jako variace cestovních skicáků. Architektonické motivy Litomyšle v rychlých tazích štětce dotstaly dynamiku i rytmus hudební partitury.
VERONIKA BEZDENEJNYKH (BE)
Veronika Bezdenejnykh vytváří vrstevnaté ploché obrazy, které na první pohled zaujmou bohatou ornamentikou. Ta vydatně čerpá z tradice Středního Východu (kde leží kořeny umělkyně) nebo z klasických mozaik i středověkého umění. Metodou malířky je nápodoba. Ornament jako jeden ze základních výtvarných prvků, kterým člověk odpradávna zaplňuje prázdnotu, tu ale má podobu koláže, která vzniká často pomocí počítače. Iluze, pracující s tím, co se nám v mozku automaticky skládá do obrazu toho, co známe (tepichy) nebo co poznáváme (perly). Veronice ale jde o malbu – jak hrubě může perlu štětcem naskicovat, abychom jí tak ještě vnímali? Výsledkem je nápodoba různých materiálů, asociativní připomínka dějin spojených s uměním a v neposlední řadě také radost z tělesné přítomnosti malby. Její velké formáty utváří prostor a galerii na chvíli dávají intimitu domova.
FEIKO BECKERS (NL/BE)
Feiko Beckers (1983) vytváří (video)performance a objekty, které jsou často výrazné a absurdní. V sochařských objektech používá formální asociace s modernismy 20. století. O to víc pak vyniká, že jeho hlavním materiálem je slovo, řeč, příběh, a tématem jsou naprosto banální a nedůležité okamžiky a situace. Základem jsou přitom Feikovy vlastní zážitky. Ze slov tesá sochu, která běžné věci nechá růst nevyhnutelnou logikou skladby slov, skutečných nebo uvažovaných konsekvencí. Z banality se stává něco nevyhnutelného. V individuálním se odhalují vzorce chování s často silným emocionálním nábojem. Je to příbuzná stavba jako u Milana Kundery. Naše vsazení do komplexní sítě sociálních vztahů a vazeb se u umělce často manifestuje pomocí věcí a předmětů. Právě kolem nich se rozvíjí předivo (jazykových) nedorozumění, která ústí do trapnosti a často neodvratitelného selhání. Někdy nás Feiko vtáhne do katartického víru uvažování, jindy spíš nadhodí, vždycky ale dokáže najít jiný pohled. Ten přitom může fungovat vedle toho výchozího. Je to jistá měkká síla, která (jako u Pata a Mata) dokáže nabídnout útěchu přijetím neúspěchu.
NADIA NAVEAU (BE)
Nadia Naveau nabízí svému publiku divokou jízdu. Je to kombinace tance prstů a představivosti. Oba tvořivé prvky jsou nerozlučně spojené, hmota a obrazy. Na jedné straně archeolog, který z vykopaných střepů skládá významy a tvary, na druhé straně sochař, který se zalíbením ze všech stran vychutnává proměnlivou prostorovost sochy. S energickou lehkostí nás Nadia provází dějinami umění. Rozpoznáváme povědomé prvky, De Chirico, Schlemmer, Brancusi. Kolážovitou porocházku útržky z historie v naší paměti Nadia dotváří citátyy z popkultury – kovbojové se svou drzou odvahou, komixy s nadsazeným tvaroslovím, mýticky kolážoví kentauři nebo masky. Je to takový souboj prvků, které se propojují, a zároveň se z nich snažíme vybrat ty pro nás důležité. To ale skoro nejde, jsou spojené v barokním víru do jednoho celku, který detaily vyplivuje nazpátek, aby se v naší mysli staly něčím jiným, třeba částí tváře. Sochy jsou hluboce spojené s historií sochařství, zároveň je se současností pojí princip reprodukovatelnosti. Nadia reprodukuje útržky svého vizuálního archivu, zároveň části soch znovu odlévá a jako originální kopie používá v nových sochách. Při práci v atelieru v Litomyšli využila formy restaurátorů a spojila svoji představivost s českým barokem.
GILLES DUSONG (BE)
Gilles dusong se rád pohybuje v liminálních prostorech, obrazně i doslova. Jeho sochy jsou podivné stroje na bydlení nebo na přesun časoprostorem. Jednotlivé prvky připomínají součástky strojů. Sestavené do důmyslných, často symetrických konstrukcí, připomínají obytné moduly retrovizí budoucnosti lidstva. Gilles si rád pohrává s jejich měřítkem a umisťuje je do neurčitých kontextů noční pláže nebo vodních rostlin. Dostávají tak příběh, nádech dobrodružství i se stávají novou přírodou. To je ale paradox, protože Gillesovy sochy vznikají bez doteku lidské ruky. Naproti tomu jeho kresby tužkou jsou pracně rukodělné. Přitom ale mají určitou sochařskou ztuhlost a sochy se v nich také někdy objeví, například portrét z restaurátorského ateliéru figuruje ve výjevu z litomyšlského chrámu. Naopak detaily kostelní architektury dávají povědomý nádech jinak neuchopitelné, dekorativně robotické sochy vznikle během Sympozia. Kresby přitom různými způsoby zobrazují podivné okraje našeho žitého světa: noční krajiny, periferie, činnosti na okraji viditelnosti. Gilles tek ve své práci propojuje současnost s budoucností, která ale má nádech minulosti. Je otázka, nakolik zůstane lidská. Bílá a stříbrná barva soch mají v sobě jistou nevinnost. Nebo je to barva odcizení?
DAVID MOŽNÝ (CZ)
David Možný je mistr ve vytváření somnambulně apokalyptických výjevů, které na první pohled viditelně, ale přitom vlastně velmi úspornými pohyby znejisťují náš (za)žitý svět. Stabilně ho zajímá prostředí, ve kterém se naše civilizované životy odehrávají, a které zároveň vymezuje jejich hranice. Ty vytyčujeme jen zřídka sami. Udělali to neviditelní druzí – politici, technokrati, architekti. Pravě to je možná důvod, proč se v těch prostředích často cítíme nepatřičně. Tomu pocitu dává David podobu kondenzované reality – místa a předměty na hranici naší pozornosti staví do středu jako ready-made. Jenže to, co se ve skutečnosti zdá být dané a neměnné v Možného práci ožívá, věci se vznáší, potápí, prostupují. Jsou to srážky povrchů, ze kterých nevzniká nic nového, nedochází k transformaci, výsledkem je zkrat. Je to tělesný zážitek. Někdy doslova- musíme projít labyrintem letištních zábran nebo kancelářských žaluzií; jindy přeneseně – úplně cítíme pulzující komunikaci v monolitu sestaveném z kancelářských stolů z důvěrně známého open officu.
LUKÁŠ SLAVICKÝ (CZ)
Lukáš Slavický skládá své obrazy z různých, na první pohled nesouvisejících, prvků rozložených do plochy. Někdy se jejich struktura zdá být racionální, jindy spíš intuitivní. V obou případech prozrazuje Lukášovu zálibu ve filmovém vyprávění. Jeho obrazy jsou tak jakési mood-/story-boardy pro neexistující filmy. Nejenom políčka filmu, ale i abstraktní barevné polochy motivy spojují jako přechod ve filmovém střihu. Lukáš tak vytváří atmosféru, ve které se vizuální asociace propojují jako v poetickém experimentálním filmu. Zdánlivě složitě tak vypráví o jednoduchých věcech, o domově, lásce, válce, lidstvu. Důležitou vrstvu představuje příroda jako něco autentického, k čemu se můžeme emocionálně vázat, i jako dějiště lidské historie. Vědomí souvislostí tak malíře dovedlo až k monochromnímu plátnu Generace. Jako na skupinové fotografii na nás z hlubin lesa, minulosti i budoucnosti, zhlížejí jako rada starších zástupci lidstva, lidé předmoderní, přírodní, mladí i staří. Jejich upřený pohled není příjemný, ale není odsuzující. Jen nabádá k odpovědnosti a sounáležitosti. Vědomí propojeného většího celku je to, co prostupuje celou Lukášovou prací.
JAKUB MATUŠKA (CZ)
Jakub Matuška aka Masker (1981) je malíř, ale základem jeho práce je kresba. Ta má tradičně punc něčeho autentického, nezprostředkované myšlenky. U Jakuba se to ale komplikuje. Malé kresbičky v počítači zvětšuje na velké plátno a vzniklou chvějivost čar doplňuje dalšími jemnými linkami a barevnými akcenty, které vytváří dojem akvarelu. Pulzování čar a ploch, jejich vizuální prostupnost jsou kontrastem k základní kresbě, která jednoduše skoro komixově zachycuje různé situace a postavy. Výjevy se rozplývají, zorupadají, vzájemně prostupují. Všechno vytváří jeden velký celek, svět, ve kterém jsme součástí různých sociálních vazeb. A stejně jako kresebná linka hledá svůj tvar a pevné místo, hledají ho i postavy v obrazech. Jsou ztracené v nejistém světě plném rozvolněných a do sebe narážejících energií, stahují je sociální role, které s sebou nese fungování v dnešní urbánní civilizaci. Někdy tak mizí, jindy se fixují na své blízké, ovšem pomocí bezdrátových technologií, jindy se se svými starostmi schovají za záclonu. Nakonec zbývá jen jistota přímého kontaktu, doteku dlaní na kameni chuť hlíny. Otázka je, jestli podmínkou toho doteku je pád.
